Kolega

Tommie. Loděnice po jeho smrti zůstala podivně prázdná. Nejenom že ztratila svého výkonného ředitele a na svou dobu geniálního konstruktéra, ale bez pochyby přišla o nejlepšího šéfa, jakého kdy do té doby měla. Thomas Andrews byl vysoce kolegiální člověk, který si žádné své nápady a pracně nabyté zkušenosti nenechával hamižně pro sebe. Svou vrozenou laskavost a srdečnou povahu dával najevo při každé příležitosti. Nebylo v něm nic nečestného, zákeřného nebo vykalkulovaného. Dá se říci, že na počátek dvacátého století byl nesmírně pokrokovým šéfem, co se týče jeho vztahů k zaměstnancům. Měl rád loděnici a měl tedy upřímně rád každého podřízeného, který projevoval alespoň minimální zájem o práci.

Jeho manželka Helen po jeho smrti zavzpomínala na vzácný společný večer poblíž loděnice a na rozzářeného Toma, který sledoval průvod mužů vracejících se domů po namáhavé denní dřině. Se zanícením řekl: "Toto všechno jsou moji kamarádi, Nellie". Nikdy nezapomenu na tón hlasu, jakým to řekl, jakoby to byli všichni jeho bratři. Když jsem mu to později připomněla, dodal k tomu: "Ano, jsou to opravdoví kamarádi". V roce 1905, když ještě nebyl "velkým šéfem", napsal svému příbuznému, začínajícímu inženýrovi, dopis plný svých vlastních postřehů a rad: "Omlouvám se, že jsem ti před odjezdem nepotřásl pěstí, starý chlape, jen abych ti popřál hodně štěstí ve tvém podnikání a příjemný čas (v…) Přijmi, prosím, ode mě přiložený malý dárek jako kapesné. Jsi tak rozumný kluk - vím, že ode mě nepotřebuješ žádné rady -, ale jako starý mazák, který si sám prošel sítem, bych rád řekl, jak je pro tebe důležité, aby ses snažil dát svým zaměstnavatelům své maximální nasazení a důvěru v tebe od začátku. Toho lze nejlépe získat:

(1) Dochvilností a pečlivou pozorností k práci za všech okolností – ale nedopusť, aby tvé zdraví utrpělo přepracováním.

(2) Vždy prováděj pokyny od těch, kteří jsou nad tebou, ať už s nimi souhlasíš nebo ne – a pokud si nejsi jist svým mužem, snaž se získat pokyny písemně.

(3) Vždy zacházej s těmi nad tebou s respektem, bez ohledu na to, zda jsou hlupáci nebo vědí méně než ty.

(4) Nikdy neposkytuj informace, pokud si nejsi zcela jist, lépe řečeno, když si nejsi jist, záležitost si nejprve prověř.

(5) Nikdy se nesnaž ukázat, jak jsi rychlý tím, že budeš první na odchodu, když zatroubí padla. Při těchto příležitostech je lepší být trochu pomalejší.

Toto je kázání Thomase, ale ne kázání tvého otce – pouze kázání starého bratrance, který od tebe má velká očekávání a zajímá se o tvé blaho. Na shledanou a hodně štěstí." Kdo by v těchto slovech nevycítil všechny Tomovy zkušenosti a přitom úžasný smysl pro humor? Jsou to ztělesněná pravidla, která zdokonalil sám Andrews během šestnácti let své kariéry. Pomáhá nám to tak lépe pochopit člověka, který si za ty roky osvojil schopnosti, jak hrát hru. Ukazuje nám to, proč ve svém oboru uspěl a za jakých okolností. Pomáhá nám to pochopit, proč ho někteří nazývali tvrdým mužem a proč si také udělal pár nepřátel jako každý obyčejný člověk a smrtelník. Nemůžete být úspěšným podnikatelem, pokud jste příliš měkký a poddajný jako žvýkačka. Avšak to, co Andrews vyžadoval od druhých, vyžadoval v ještě větší míře sám od sebe. Jestliže občas prosazoval svůj kodex chování přísně, v tom, jak by nakonec uznali všichni, kdo cítili tíhu jeho ruky, dělal jen svou prostou povinnost. Pokud se muži při své práci flákali, muselo se jim rozhodně ukázat, že v loděnici pro ně není místo. Ale v jeho chování nebyla přítomna žádná šikana, žádná nespravedlnost – především žádný projev zloby nebo náladovosti. Jestliže v Andrewsově povaze nebyla ani stopa zlomyslnosti, neskrývala se v ní ani žádná podlost.

V každém případě vlastnost naprosté upřímnosti, v jiných ohledech tak nepostradatelná, byla hlavní vlastností, která v osobních vztazích podřízených s ním získala Andrewsovi obdiv a úctu dělníků. Mohli mu věřit, vždycky hrál fair play. "Pokud tě přistihl při špatném jednání, nebál se ti to říct." "Kdyby zjistil, že porušuješ pravidla, hned by tě nevyhodil, ale ukázal by ti drsnou část svého jazyka a udělil přátelské varování." "Když někdo nahlásil chybu čestně, měl šanci o sobě uvažovat, ale když ses snažil své pochybení zamaskovat, mohlo být opravdu zle." "Měl skvělé oko pro dobrou práci a muž, který odvedl svou práci na jedničku, ať to byl kdokoli, dostal poklepání po rameni."

Ale ne že by pouze jediná vlastnost získala Andrewsovi jeho velkou, dalo by se říci jedinečnou, popularitu v loděnici. Jeho rozsáhlé znalosti, jeho mistrovství v detailech, jeho vytrvalost, jeho nadšení: všechny tyto zásluhy měly na podřízené svůj náležitý účinek: a účinná byla také touha, kterou vždy projevoval: dostat z každého pracovníka to nejlepší, co bylo možné. Nestačilo dělat svou práci, očekával, že o tom budete přemýšlet: a pokud z vašeho uvažování vzešel návrh, dostalo se mu toho nejlepšího zvážení. Může to tentokrát být bezcenné – nevadí, příště budeš mít více štěstí: i kdyby to stálo za cent, tvůj dobrý nápad se ti vyplatí za dolar.

Navíc to byly ty osobnější vlastnosti – takříkajíc vyzařování charakteru tohoto muže: jeho štědrost, laskavost, trpělivost, genialita, humor, pokora, odvaha, jeho hurónský smích, vítězný úsměv, příjemná svěží přítomnost: z nich také muži měli neustálý a osobní zážitek. Každý v nesnázích si mohl být jistý jeho sympatií. Jeho stisk ruky a srdečný pozdrav rozproudily nový život ve vaší krvi. Jednou našel obrovského chlapa, který špatně zacházel s malým předákem, který mu z dostatečného důvodu zastavil jeho mzdu; načež si Andrews svlékl kabát a drapl tohoto mohutného chlapa pod krkem… Zákony loděnice a její tvrdost jsou neúprosné, občas bylo potřeba zakročit i tímto způsobem. A Thomas přesně znal míru. Jak už jsme zmínili jinde, "šipjárd" jak vyslovují angličané, vždycky byl i nebezpečným pracovištěm. A tak konstruktér několikrát zachránil muže před ušlapáním davem. Jiného dne, ve vichřici, vyšplhal na osmdesát stop vysokou palubu, aby zachránil vyděšeného muže, který šel nahoru zajistit uvolněná prkna, a sám to pak vykonal. Jindy podal ruku lodníkovi, který se dřel pod těžkým trámem, a když šel kolem něj, Andrews se zeptal: "Jak to, M'Ilwaine, že jsi vždycky rád vedle mě?" "Ach, pane," zněla odpověď, "to proto, že tak dobře trámy udržíte." 

Snad nikomu není neznámá zkušenost, že často vládnou ti, kteří mají autoritu, jako tyrani a využívají svou moc, která drtí pod břemenem. Ale Andrews po vzoru svého strýce raději vládl mírně jako muž mezi svými druhy. Pan Saxon Payne, sekretář lorda Pirrieho, mohl napsat: "Nešlo o to, abychom ho měli vůbec rádi, všichni jsme ho milovali"… Proto během těch hrozných dubnových dnů, kdy se Titanic potopil a Tommie položil svůj život ve prospěch jiných, byla loděnice zahalena temnotou a velcí drsní muži plakali jako ženy. Ztratili kamaráda. A nejen oni. Na obou stranách Atlantiku, kdekoli se nacházeli muži, jejichž podnikání bylo ve "velkých vodách", majitelé, velitelé, ředitelé, manažeři, architekti, inženýři, lodní důstojníci, stevardi, námořníci… všichni uctili jméno Thomase Andrewse jako muže, který si zasloužil veškerý obdiv. "Co si počneme bez Andrewse," řekl majitel lodi z Belfastu, "nevím." Byl to pravděpodobně nejlepší muž na světě stvořený pro svou práci. Věděl všechno – byl připraveno na všechno – zvládl všechno – a jaký to byl přítel! Je to neomluvitelné. Ze všech lidí, kteří stáli za záchranu, měl být zachráněn právě on…"

Během své obchodní kariéry Thomas obdržel řadu dobrozdání a poděkování za skvělou práci – mimo jiné od společností White Star Line nebo Hamburg American. Po oznámení sňatku s Helen Reilley Barbour byl v loděnici zorganizován výbor, který mu měl hmatatelným způsobem prokázat úctu všech zaměstnanců, ale Thomas se z vrozené ostýchavosti rozhodl požádat, aby tento výbor byl rozpuštěn. Nikdy neměl v úmyslu přijímat něco navíc, pocty, kterých ve své skromnosti snad nebyl hoden. Přitom byl tolik inspirativní osobností… Doktor O'Loughlin, který rovněž zahynul při výkonu svého povolání na Titanicu, a jeho dobrý přítel, napsal s pomocí pokladníka na Tomovu počest několik veršů, které si bez pochyby pobrukovala posádka na největší lodi světa:

"Zrodila se pod vysokým a mocným portálem, měla dokonalé tvary: objem, délku i výšku a zářila oslňujícím světlem. A svět byl jen o něco větší. Zdála se být živým a dojemným snem. Pak tak velkolepě vyplula na moře, vypadala jako kráska zahalená do zářivých polí - a píšťala její zazněla hlasitě. Když si plula tak hrdá, všichni jsme vykřikli: "Jak je dokonalá!" Oh Tommy, Tommy Andrewsi, jsme na tebe všichni tolik pyšní, že máme tu nejlepší loď, kéž tvá ruka svou šikovnost nikdy neztratí! Nevadí nám, jak mocně dují na moři vichry, my máme nejlepší regatu, která může plout neohroženě od břehu ke břehu".

Druhá pocta je vzata z Nářku, který napsal ostrovní básník ve formě balady, a který pak široce koloval v loděnici: "Trójský kůň z Queen's Islandu pracoval do posledního dechu; jsme na něj všichni velmi hrdí zde v Belfastu. Naši dělníci ho poznali v naprostém plnění svých povinností a nyní mu Bůh dal své odpočinutí."

Zbývá už možná jenom dodat, jaké měl Thomas Andrews představy o uspořádání světa kolem sebe. Na rozdíl od svého příliš politicky angažovaného strýce lorda Pirrieho, stála politika spíše bokem Thomasova zájmu. Veřejně promluvil jen jednou a neúčastnil se aktivně politických prohlášení. Po rodičích byl však unionista. Jako jeho otec byl členem Ulsterského reformního klubu a dvakrát byl donucen přijmout předsednictví Unionistických klubů. Často byl vyzýván, aby povolil svou nominaci do zastupitelstva města. Rada Belfastu by měla ráda mezi sebou člena, který by byl mladý, rázný, měl nezpochybnitelné schopnosti a byl výraznou osobností. Je tedy vysoce pravděpodobné, že dříve nebo později by syn nezapřel svého otce a vstoupil by do vyšších politických sfér. Podle svědectví zastával názor imperialismu (nutno pohlížet na tento pojem z hlediska doby a v kontextu Velké Británie - pozn. red.) a rozhodně se stavěl proti Home Rule. Byl přesvědčen, že přijetí samosprávy Irska by přineslo námořnímu průmyslu krach - a to částečnou ztrátou britského kreditu a jistoty plynoucí ze spojení se silným a prosperujícím partnerem. Občas se o něm vědělo, že vyjadřoval nesouhlas s politikou přijatou těmi irskými unionisty, kteří se snažili ovlivnit britské voliče apelem na vášeň spíše než pomocí odůvodněných argumentů. Také cítil, že Irsko nebude nikdy šťastné a prosperující, dokud neustane agitace a investujícímu kapitalistovi nebude nabídnut příslib bezpečnosti. Zastával názor, že by se mělo vynaložit úsilí na rozšíření a stimulaci irského vesnického života, připadalo mu, že země závislá pouze na zemědělství je jako člověk bojující v bitvě o život jednou rukou. Pokud by se však schválený systém zemědělství, jako byl ten obhajovaný sirem Horacem Plunkettem, spojil s uváženým schématem městského a vesnického průmyslu, věřil, že emigrace ustane a Irsko najde prosperitu. S ohledem na potřeby celosvětového a rostoucího impéria, "nezbytnost zachování britské práce pro Brity" a újmu, kterou domácímu obchodu způsobila nekalá konkurence chráněných zemí, usoudil, že cla na dovážené potřeby by měla být podstatně snížena a na všechny předměty zahraniční výroby uvalena vyrovnávací daň. 

Obhajoval umírněnou sociální reformu na liniích pečlivě navržených tak, aby podporovaly šetrnost, střídmost a snahu; a jako jeden z hlavních prostředků ke zlepšení morálního i fyzického stavu pracujících by jim stát, buď přímo, nebo prostřednictvím místních úřadů, poskytl slušné domovy. Zpětně můžeme soudit, že jeho postoj k dělnictvu nebyl pouhým osobním projevem přátelskosti. Chtěl pomáhat dělníkům, vzdělávat je a pozvedat jejich životní úroveň. Vždy upřednostňoval muže, kteří používali hlavu i ruce; a pokud při řízení svých vlastních záležitostí používali hlavu, pak také, tím lépe pro všechny zúčastněné. Domníval se, že jak v zájmu mužů, tak i pánů, by bylo dobré, aby labouristé byli organizováni pod schopnými vůdci; ale poctivé dohody by podle něj měly být závazné pro obě strany a neměly by podléhat vládním zásahům. Politici a jiní by se měli ve svých veřejných projevech snažit vzdělávat dělníky v principech ekonomie týkajících se obchodu, mezd a vztahů mezi kapitálem a prací; ale publicisty, kteří se ze stranických nebo podobných důvodů snažili podporovat třídní nenávist a spory, nesnášel.

Tam, kde by to bylo ekonomicky možné, se domníval, že měl být pracovní den zkrácen, zvláště den dřiny v náročných a neprospěšných podmínkách. Podobně byl ochoten upřednostňovat, pokud to bylo ekonomicky možné, povzbuzování dělníků pomocí systému podílu na zisku. Kromě toho zastával názor, že je potřeba je i technicky vzdělávat.Tyto pohledy a názory, ať už mají v očích odborníků jakoukoli vnitřní hodnotu, jsou přinejmenším zajímavé. Dříve nebo později, kdyby Andrews žil, by z nich možná učinil základ veřejných prohlášení; a tyto názory by ho pak skutečně mohly vynést do výšin občanství.

Tak se pomalu dostáváme k datu 2. dubna 1912... Thomas naposledy políbí Helen a maličkou Elizabeth a zamíří do loděnice. Nastoupí do nejdokonalejší lodi své doby a pomalu s ní opustí Belfast, kam se už nikdy nevrátí. Loď Titanic pomalu zamíří do Southamptonu, aby vykonala svou tragickou panenskou plavbu...