Jak mě Thomas Andrews zachránil

Byl pátek 5. dubna 2024 – pátek velikonočního oktávu. V roce 1912 bylo toto datum Velkým pátkem. Titanic již stál v Southamptonu a byl poprvé a naposledy ověnčen velkou "vlajkoslávou" – symbolem, že se loď chystá na svou "Maiden Voyage" - Panenskou plavbu. Přestože byl Velký pátek, na lodi se pracovalo do úmoru, práce ještě nebyly dokončeny a bylo potřeba loď naložit veškerými potřebnými potravinami a dalšími věcmi pro bezchybný chod. Thomas Andrews byl k nezastavení. Všemu přihlížel, všechno kontroloval, některé věci dokonce sám instaloval, nosil…

Ale zpět do přítomnosti. Toho dne jsem v práci pocítila divnou bolest v břiše. Dojela jsem domů a večer bylo jasné, že je nutné vyhledat lékařskou pohotovost. Z chirurgie mě poslali na rentgen a ultrazvuk. A tam to všechno začalo… V tu chvíli jsem to ještě netušila, ale právě jsem zahlédla svůj osobní ledovec, kterému už jsem neměla šanci se vyhnout: ledovec měl v mém případě své pojmenování: nejasné útvary na játrech. Ve zprávě jsem se dočetla, že útvary jsou čtyři a všechny zhruba 4 cm veliké, ne benigního (rozuměj spíš zhoubného) charakteru. Přijela jsem domů řádně nadopovaná prášky proti bolesti, vzala další prášky na spaní a na uklidnění a z hlubin své duše si přála, aby nikdy už nepřišel nový den. Ráno bylo neskutečně kruté, stejně jaká každá další rána… Následovalo hloubkové CT s tím, že jsem již byla označena jako "onko" nález. Když jsem přišla pro výsledky, sdělil mi lékař: "Objednám Vás na onkologii a je nutné provést biopsii". Nebudu vypisovat, jak jsem cítila, že se všechno ve mně hroutí, a přestože jsem již v minulosti proležela doslova měsíce na urologii a podstoupila řadu bolestivých operací, včetně kovidového zápalu plic, nikdy jsem nepocítila, že se propadám tak neskutečně hluboko. Nikdy jsem se necítila tak blízko svému zmaru…

Jak tuto informaci sdělit rodičům? Co řeknu v práci? Že mám černé na bílém, že jde pravděpodobně o metastázy a že již umírám v přímém přenosu? V tichu svého pokoje se mi honilo tisíce myšlenek a na jejich konci byla smrtka - prý sestřička smrt. Bůh daleko, spíš nikde. Koho prosit o modlitby? Nemá smysl! Kostky jsou vrženy. V duchu jsem si připadala jako biblický Jób, který se ptal, proč již nebyl potracen jako plod v matčině lůně... Můj zrak padl na všechny mé Titanic knihy a na obrázek Thomase Andrewse: "Musím do Belfastu! Pokud mi řeknou, že mám rakovinu, jedu tam! Musím vidět, kde Titanic vyrůstal, kde žil Tommie. A tam to taky pak čestně a na férovku ukončím!" To byl výsledek mých myšlenek. Sdělila jsem doma, že chci jako poslední přání vidět Belfast, že za to klidně utratím všechny své peníze a nechám na účtu jenom peníze na pohřeb. Nikdy jsem neviděla moře, nikdy jsem neletěla letadlem, nic jsem si v životě neužila… Ano, bylo mi v tu chvíli jedno, že bych se jednoho dne vypařila a že by se doma někdo trápil. Byla jsem plná zoufalství a na naprostém dně, chápete? "Když tam někde skočím do moře, při troše štěstí si nikdo "ženy přes palubu" možná ani nevšimne"… Při pozdějším ohledání řeky Lagan jsem si uvědomila, že trocha štěstí by ani nebyla potřeba, určitě by mě proud zanesl někam hodně daleko, možná až do Atlantiku… Nemůžu za nikoho mluvit, ale doma zřejmě pochopili, kolik uhodilo. Ani nevím, po jaké době přišla mamka a řekla, že by Belfast taky chtěla vidět. To byl zcela zásadní škrt přes rozpočet. "S ní se tam přece zabít nemůžu, chtěla jsem být na to sama..." Nevím jak, ale do druhého dne byl zakoupen let, pobyt v Titanic Hotel Belfast a návštěva Titanic muzea pro dvě osoby… Z Titanic hotelu přišel překvapivý dotaz, zda nemám zájem soukromě povečeřet v kanceláři Thomase Andrewse… Jako by někdo vycítil, že jsem se právě složila. Ve své situaci bych jim klidně nechala celou kreditku jenom proto, abych mohla v jeho kanceláři pár sekund pobýt.

Podstoupila jsem neskutečně odporný zážitek, biopsii jater, kdy Vám bez narkózy odebírají kusy jater asi - neskutečně dlouhých - dvacet minut. Na výsledky se mělo čekat 14 dní. Nemohu slovy vypsat, co jsem prožívala, ale jedno jsem si uvědomovala celou dobu: nyní musím být statečná jako Thomas Andrews. Musím se připravit, že výsledná zpráva biopsie může být naprosto zdrcující. A Thomas tím musel projít, Thomas Andrews musel navíc sám vyhodnotit, že Titanic utrpěl smrtelnou ránu. A ještě to sdělit kapitánovi a čelit všem přítomným na lodi. Jeho takřka geniální mozek tyto informace zpracoval během pár minut. Jeho srdce se muselo zastavit, jeho až doposud úspěšný a šťastný život se musel zhroutit během okamžiku. Tommie se zcela jistě hroutil v hlubinách svého bytí, ale přesto věděl, co je jeho povinnost: udělat vše pro to, aby zachránil co nejvíce lidí. Jeho charakter, jeho výtečná výchova, jeho sebedisciplína a smysl "žít život pro druhé" zvítězily a Thomas úspěšně prošel Boží zkouškou, která pro něj - tak nebo tak - měla znamenat smrt. Smrt hrdiny pravého syna Ulsteru, pravého syna Severního Irska.

Přišel můj den D – den výsledků. Když zavolali mé jméno, že jsem na řadě, problesklo mi hlavou: "Hlavně statečnost. Jako Tommie…" Biopsie onko negativní. Avšak bylo odebráno málo vzorku pro zhodnocení a navíc: moje zkumavky nebyly označeny! Po vzletu tedy okamžitý pád. Jako další byla stanovena magnetická rezonance v Brně, ale až po cestě do Belfastu… "Moje cesta do Belfastu tedy proběhne, aniž bych znala výsledek…" Jak příznačné! Je přeci potřeba dojet až na místo, až do Thomasovy kanceláře a tam teprve tu odvahu a statečnost získat. A možná konečně pochopím i celou tragédii Titanicu. Možná pochopím, co Thomas Andrews prožíval, když loď šla ke dnu a on s ní… Situace se však komplikuje. V pátek 14. června odlétáme do Belfastu a mě v pondělí 10. června přijímají do nemocnice pro podobné bolesti břicha. Dělají mi vyšetření a nakonec ve středu na můj mírný nátlak propouští. Druhého dne odpoledne odjíždíme do Prahy, protože před 4 ranní musíme být na letišti…

Střih. Stojím v kanceláři Thomase Andrewse, která je prodchnuta vůní, která působí, jako by byl Tommie stále přítomný. V ruce držím kamínek z hrobu jeho rodičů. To bylo poprvé, kdy jsem si coby katolička přišla pro přímluvu k protestantům… Soukromá večeře pro mamku a pro mě v jeho kanceláři proběhla včera. Ale já zítra odlétám domů a teď tu sama stojím a zírám na jeho portrét, který zná celý svět. Ve sluchátkách mi hraje My Heart will go on od Celine Dion a právě zní pasáž: "You´ re here, there´ s nothing I fear, and I know that my Heart will go on. We'll stay forever this way, you are saved in my Heart and my Heart will go on" (Ty jsi zde, nemám se čeho bát, a já vím, že moje srdce bude bít dál. My dva tu zůstaneme navždy tak, jsi zachráněn v mém srdci a moje srdce bude bít dál…") Najednou cítím tu sílu a odvahu čelit budoucím dnům a vím, že Thomas Andrews mě právě zachránil - ať bude výsledek nálezu mých jater jakýkoliv… Thomas Andrews mě konečně naučil, že není možné v životě stále jenom všechno "balit" a utíkat bez boje. Je potřeba mít odvahu a statečnost k životu každý den.

Thomas Andrews se stal mým idolem již v roce 1998, kdy jsem – no samozřejmě – zhlédla velkofilm Titanic. Stejně jako James Cameron a filmová postava Brocka Lovetta, jsem na něj myslela bez ustání více než tři roky… V únoru roku 2023 se mi moje vášeň pro Titanic vrátila a začala jsem vytvářet tyto stránky. Nikdy by mě však nenapadlo, že se Thomas Andrews zcela konkrétně propíše do mého vlastního života a že mě o rok později zachrání… V mé skromnosti mě až do mých potíží v dubnu 2024 nikdy ani nenapadlo, že bych Belfast kdy mohla navštívit. Rozumějte, nikdy bych se na cestu tam ani neodvážila pomyslet. Nikdy jsem nebyla tak bohatá, abych si mohla dovolit tam jenom tak z plezíru zaletět. Poslední tři roky mi navíc urologické potíže téměř znemožňují kamkoliv cestovat. Po této anabázi však pro mě Thomas Andrews už nikdy nebude jenom postava z minulosti. Stal se mojí součástí, i když nikdy nepochopím, jak je to možné. Není bez zajímavosti, že v domě, ve kterém žil s manželkou a dcerou, dnes sídlí Centrum pro výzkum rakoviny. Stejně pozoruhodné je, že taxikář, který nás vezl k jeho domu, sám trpěl rakovinou a celou cestu mi povídal o svém vyléčení… Když si uvědomím, že jsem během cesty do Belfastu poprvé viděla moře a poprvé letěla letadlem, musím konstatovat, že celé to utrpení stálo za to. Moje "Maiden Voyage" (Panenská plavba) byla vlastně neskutečná romance…

Děkuji Bohu, že mě dochoval do dnešního dne mých 42. narozenin.

Děkuji rodičům, že to všechno snášeli a vydatně finančně přispěli na cestu. Mamce, že se pak trmácela se mnou do neznáma.

Děkuji svým kolegyním v práci, že musely dělat za mě mou práci a že mi byly především kamarádkami.

Děkuji všem, kterým jsem se mohla svěřit a modlili se, případně drželi pěsti.

Without you I´ m nothing.

12. srpna 2024 v den narozenin