Helen Reilly Barbour

Romantická a zároveň tragická láska není jen pojem pro velkofilmy naší doby. Svůj základ pro námět pohyblivé obrázky někdy mívají ve skutečných příbězích lidí. A právě takovou lásku můžeme najít i v životě Thomase Andrewse a jeho manželky Helen. Kdy přesně se ti dva seznámili, je těžké dnes určit. Je však jasné, že doznívající edwardiánská doba měla svá pravidla i ohledně uzavírání manželství. Muž z dobré rodiny musel mít stejně dobře vychovanou manželku s věnem. Kolikrát v těchto svazcích byla obsažena opravdová láska mezi mužem a ženou, je otazník. Je však známo, že Thomas a jeho Nellie se opravdu milovali.

Agnes Helen Reilly Barbour se narodila 10. dubna 1881 v sídle zvaném Phoenix v Dunmurry v hrabství Antrim jako nejmladší dcera. Jejími rodiči byli John Dougherty Barbour (3. března 1824 – 1901) a Elizabeth Law Mylne z Edinburghu (jinde zmiňované jako Milling nebo Milne). Helen byla nejmladší mazlíček a narodila se rodičům až v jejich pozdějším věku. Měla ještě 5 sourozenců: Francise, Johna, Elizabeth Evelyn, Williama a Harolda. Osud, nebo v co věříte, umí být někdy cynický. A tak si můžeme povšimnout, že datum 10. dubna je datem narození Helen a zároveň datem, kdy v roce 1912 vyplul parník Titanic, který zkonstruoval její pozdější manžel…

Otec John D. Barbour byl irský průmyslník, politik a původem mlynář. Narodil se v ulici Castle v Lisburn v hrabství Antrim. Jeho dědeček založil firmu William Barbour & Sons, která obchodovala s plátnem. Pod novým a dodnes známým jménem Linen Thread Company se firma postupně vypracovala na největšího výrobce lněných nití na světě a na jednoho z největších textilních konglomerátů. Předsedou společnosti byl právě Helenin otec John. Jako taková byla Nellie, které tak odmalička říkali, považována za vhodnou a žádoucí manželku pro každého mladého muže vhodného postavení v edwardiánském Irsku. Barbourova rodina patřila, stejně jako rodina Andrewsova, k Unionistické straně. Pokud víme, byla mezi oběma rodinami přátelská vazba a pochopitelně též obchodní – mlynář lnu a obchodník s plátnem se museli vzájemně doplňovat. Je docela možné, že Thomas znal Helen již v jejím dětském věku. Helen vyrostla v ženu s kaštanovo-zrzavými vlasy, jaké Irky mívají. Měla prý veselou povahu a častý široký úsměv na tváři. John Barbour zemřel již v roce 1901, ale loděnice Harland and Wolff nadále s firmou Linen spolupracovala co se týkalo dodávání textilií pro vybavení lodí.

Thomas Andrews požádal Helen o roku pravděpodobně 24. března 1905, neboť se nám dochoval jeho dopis, který poslal překvapené, a trochu vyděšené, Nellie následujícího dne: "Moje drahá Nellie, nemohu vyjádřit, jak hluboce mě rmoutí, že jsem tě minulého večera vyděsil svou nabídkou. Pokud jsi měla nějakou pochybnost, pak byla správná"… A na konec dopisu připojuje: "Tvůj přítel Thomas". Je zřejmé, že Thomasův plán s nabídkou k sňatku tak úplně nevyšel... O rok později se konala svatba Thomasovy sestry Elizy zvané Nina, ze které se nám dochovalo několik fotografií. V jakém stadiu byla Tomova srdeční záležitost? Byla již Nellie představena rodině jako budoucí nevěsta nebo si počínající romance vyžádala delší čas? Nevíme... Na jedné ze společných fotografií Nellie nefiguruje.

Nicméně velkolepá svatba Thomase s Helen se nakonec konala 24. června 1908 ve farním kostele Lambeg v místě narození nevěsty v hrabství Antrim. Nevěsta byla pokřtěna v Církvi Irska a ženich byl členem presbyteriánské církve. Je tedy zřejmé, že manželství bylo ekumenické a vyznání tudíž nehrálo hlavní roli. Pár se vydal na líbánky do Švýcarska do města Luzern. Z této události se nám dochovaly fotografie jak samotné Helen, tak i Luzernu, který Thomas vyfotil vlastním fotoaparátem. Víme také, že novomanželé zde navštívili koncert v divadle Kursaal, ze kterého se nám dochoval program, který si nechali na památku. Hráli se kousky jako Intermezzo z Gondoliéra od W. C. Powella nebo ouvertura z Jubela od C. M. von Webera… Po návratu domů se manželé usadili v Belfastu v dvoupodlažním domě na ulici Dunallan č. 12 (dnes jej najdete s popisným číslem 20), odkud je Thomas také zaznamenán v rodinné kronice jako Thomas Andrews z Dunallanu. V domě spolu s mladou rodinou žily ještě Bessie Abernathyová, která byla najata jako chůva a ošetřovatelka pro malou Elbu a čtyři další zaměstnankyně, které měly všechny základní vzdělání. Práci kuchařky vykonávala Helon Leeová, která byla vdaná a pocházela z hrabství Mayo. Vyznáním byla presbyteriánka. Jako salonní služebná zde byla zaměstnána Mary Doyleová z Wexfordu, pokojskou vykonávala Margaret Jonesová původem z Louthu a jako hlavní majordomku vykonávala Lizzie Scottová z hrabství Antrim. Všechny tři jmenované byly stejného vyznání jako Helen. A společnost všem dělal rodinný pes Laddie. Andrewsovi rádi ve vzácných společných chvílích jezdili svým Renaultem po okolí Belfastu nebo plachtili.

Thomas byl plně vytížený manžel a čeho si na své manželce cenil, bylo, že si dle jeho vlastních slov "paní Andrewsová nad jeho nepřítomností doma nikdy nepostěžovala". Helen byla pravděpodobně manželkou, která svému muži poskytovala patřičnou rodinnou pohodu a respektovala jeho nároky na oddych. V říjnu 1910, kdy byl Titanic již rozestavěný, vzal konstruktér svou těhotnou ženu měsíc před porodem za soumraku do loděnice. Nad hlavami jim přitom přelétala Halleyova kometa... Je tedy patrné, že Thomas byl romanticky založeným člověkem i v soukromí a uměl své ženě vynahradit čas strávený v loděnici. Sám vyrostl v harmonické rodině a sám tutéž atmosféru vyžadoval i v rodině nové. 27. listopadu 1910 se manželům narodila dcera, která dostala jméno Elizabeth Law Barbour Andrews, kterou otec láskyplně nazýval Elba podle jejích iniciálů. Dochovaly se některé jeho dopisy, kde děkuje gratulantům k narození "baby girl" – děvčátka. 

Když se Titanic potopil a jeho konstruktér s ním, byla Helen zdrcená. Zdá se, že úplně stejně, ne-li více, byli zasaženi Thomasovi rodiče. Jak je známo, musela je Helen sama utěšovat. "Byli mi drazí stejně jako moji vlastní rodiče", zavzpomínala Nellie. Když byla v pátek 25. ledna 1915 v Comberu otevřena Pamětní hala Thomase Andrewse, pronesla Helen krátkou řeč na památku svého zesnulého manžela:

"Drazí přátelé, při příležitosti otevření této Pamětní haly bych ráda vyjádřila své nejsrdečnější poděkování všem milým dárcům za jejich velkorysost, které si nesmírně vážím. Dále bych chtěla vyjádřit svou nejhlubší vděčnost správcům a členům komise za jejich horlivé zaujetí, se kterým se věnovali v záležitostech stavby této úžasné haly. Dále děkuji všem architektům a stavitelům za jejich čas a nápady, za jejich srdce oddaná této práci. Doufám, že tato Pamětní hala věnovaná mému muži bude skvělým přínosem lidem v Comberu a chci dodat, že bylo pro mne velkou ctí být oslovena ji slavnostně otevřít". Hala Thomase Andrewse je dodnes pravděpodobně nejpěknější stavbou v Comberu a pojme okolo 700 lidí.

Co bylo dál? 8. února 1917 se Nellie znovu provdala. Přijala nabídku ke sňatku svého dávného nápadníka Henryho Piersona Harlanda, synovce spoluzakladatele loděnice Harland and Wolff. Kouzlo a romantika tohoto příběhu tkví v tom, že Thomas Andrews a Henry se znali. Pravděpodobně spolu svedli souboj o Helenino srdce v přátelské rovině. Možná, že když Thomas vyhrál ruku Helen, odjel Henry do Číny studovat námořní záležitosti a v roce 1910 se do Belfastu vrátil. V té době byli manželé Andrewsovi šťastní a očekávali narození prvního potomka. Helen porodila Henry P. Harlandovi ještě čtyři děti: syna Alberta a dcery Evelyn, Louisu a Ethel Veru. Manželé se přestěhovali do Londýna, kde pak Henry v roce 1945 zemřel ve věku 69 let.

Na Helen a její životní cestu zavzpomínala její nejmladší dcera Ethel Vera pro stanici BBC Newsline: "Moje matka o tom nikdy nemluvila a nikdy se o tragédii nezmínila," řekla Vera. "Ale při jedné příležitosti udělala výjimku a řekla, že doufá, že vrak zůstane jako památka všem lidem, kteří na lodi zemřeli".

Vera nám tak odhalila nádherné vzpomínky a příběh o ženě, která uchvátila srdce nejen Thomase Andrewse, ale i jejího otce Henryho Harlanda. Vera řekla, že oba muži se v loděnici dobře znali. Oba byli prémioví učni - což znamenalo, že zaplatili za to, aby se naučili práci a dovednosti potřebné ke stavbě lodí. A během svého učení se oba zamilovali do Helen. Všichni tři pocházeli z tehdy nejbohatších rodin v Severním Irsku. Vera řekla, že věřila, že její matka Thomase skutečně milovala a on že byl vždy oblíbený. "Očividně ho měla velmi, velmi ráda," dodala. Vera také uchovává zásnubní prsten, který dal Thomas její matce - čtvercový broušený safír obklopený malými diamanty, který je pro ni neocenitelný. Její matka ho nosila i po jeho smrti…

Po skonu Henryho se Helen vrátila do Belfastu a usadila se v Adelaide Park č. 16 - jenom pár metrů od domu, ve kterém bydlela s Thomasem Andrewsem. Nellie zemřela na komplikace mitrální chlopně dne 22. srpna 1966.