Nové století

Průběžné sčítání lidu v Comberu nám zanechává zajímavě podrobné informace, jak žila Andrewsova rodina v novém století. Zjišťujeme, že v roce 1901 žije v domě jménem Ardara devět obyvatel: šest členů Andrewsovy rodiny a tři služebné. Thomas senior, hlava rodiny, je úředně veden jako mlynář lnu a jeho ženou je Eliza. Oba dva jsou členy Unionistické strany a oba umí číst a psát. Čtyři z jeho dětí stále neuzavřeli manželství a žijí s rodiči v domě: John Miller (29) je též veden jako mlynář lnu. Dále v domě žije Eliza (26), James (24), který je advokátním koncipientem a William (14), který je žákem se soukromým učitelem. Thomas junior již opustil domov a pracuje v loděnici Harland and Wolff.

Zajímavá je i poměrně detailní informace o služebných. Všechny tři pocházely z Irska. Všechny též uměly číst a psát, což jak je patrné, nebylo na tehdejší poměry obvyklé. Kuchařkou byla Jane Irwinová, bylo jí dvacet devět let a pocházela z okresu Sligo. Domácí a salonní služebnou vykonávala Mary Peoplesová. Byla to mladá 23letá žena, členka presbyteriánské církve a pocházela z okresu Donegal; zatímco dojičkou mléka (zřejmě se jednalo o důležitou práci v domě) byla Mabel Turbittová, dvacetiletá presbyteriánka z Monaghanu.

Další sčítání lidu proběhlo o deset let později, tedy v roce 1911. V domě s rodiči zůstaly už jenom dvě děti: James (nyní 34 let) je zřejmě stále advokátním koncipientem a William (24) se živí v otcově podniku jako vedoucí mlynář lnu. Nejstarší syn John Miller se v roce 1902 oženil s Jessie Ormrod a žijí společně v domě na ulici Maxwell Court. Eliza se provdala, je z ní paní Hindeová, a s manželem se usadili ve městě Nottinghamshire. Dům Ardara a jeho majitelé si ponechali služebnictvo se základním vzděláním, ale již se jedná o nové zaměstnance. Kuchařkou je nyní ovdovělá Jane Murrayová, domácí a salonní služebnou vykonává Martha Jamisonová, obě pochází z domácího okresu Down a jsou členkami presbyteriánské církve. Přibyla Katherine Gillespieová, která má na starosti prádlo v celém domě a je římskou katoličkou původem z okresu Londonderry. V domě Ardara už zřejmě nepotřebují dojičku krav, protože tuto práci nikdo nevykonává.

V roce 1901 nachází sčítání lidu Thomase Andrewse juniora jako obyvatele Belfastu v domě na Wellington Place 11. Jedná se o pohodlné bydlení v centru. Thomas Andrews už se živí sám jako zaměstnanec loděnice Harland and Wolff. Již v tomto roce se Andrews stal členem Instituce námořních architektů a v roce následujícím členem Instituce technických inženýrů a čestným členem Belfastské asociace inženýrů. Tomovi je nyní 28 let a v loděnici má funkci asistenta manažera loděnice.

Jeho bytnou je Jane Scottová, padesátiletá neprovdaná švadlena z okresu Down. Její sestra Hannah Scottová, rovněž svobodná, s nimi sdílí dům a působí jako učitelka. Co přivedlo obě dvě s jejich služebnou Hannah Fallanovou do Belfastu, už dnes nezjistíme. Jisté je jenom to, že Thomas Andrews zde měl, jako mladý svobodný gentleman, zajištěnou veškerou péči a pohodlí pro svou práci. Již bylo napsáno, že každý den vstával kolem páté ráno, aby v loděnici byl v 6 hodin. A pak ten celodenní neuvěřitelný shon a práce. Když bylo hotovo, jel tramvají na svůj "privát" na večeři, promluvit si s matkou po telefonu a pak zase do jedenácti do noci pracovat. O víkendech a prázdninách (později dovolených) se však vracel domů do Ardary v Comberu. Když v sobotu večer otevřel dveře, jak vzpomínalo služebnictvo, všichni v domě čekali na jeho příchod; bylo to, jako by do domu zavál vítr od moře. Všechno bylo plné vzrušení. Jeho přítomnost naplnila místo. Hned jste slyšeli pozdrav jeho otce: "No, můj velký synu, jak se máš?" a potom bylo slyšet Tomův hlas a smích po celém domě a jeho kroky na schodech… Ve volných chvílích jste ho viděli v rukavicích a zahaleného, ​​jak pracuje mezi svými včelami, pobíhá po trávníku s dětmi nebo si hraje se psem, případně vypráví nejednu dobrou historku rodinnému kruhu. Všichni ho milovali – všichni… Měl nádherný zvonivý smích, typický irský smysl pro humor, velké srdce plné veselí. Rád si poslechl dobrou historku a za to vám nabídl svou další. Měl to štěstí, že byl prostý ve svých zvycích, v jídle, oblékání, vkusu... Rád si přečetl dobrou knihu a jeho nejoblíbenější byla Maeterlinckův Život včely. Měl rád dobrou hudbu, plachtil na jezeře Strangford nebo podnikal piknik v rodinném bungalovu na ostrově Braddock.

Jedni podle odhadu Andrewse soudí, že kouzlo tohoto muže spočívalo v kombinaci síly a jednoduchosti. Jiní říkají, že byl neasertivní a skromný v tom nejlepším smyslu; "jedním z přirozených gentlemanů", říká předák. Neměl v sobě žádnou pýchu, vždy byl připravený přijmout návrh od kohokoli, své názory vždy vyjadřoval tiše a ohleduplně. "Měl na sebe," píše paní Andrewsová, "nejskromnější názor od kohokoli, koho jsem kdy znala." A pak cituje některé řádky, které se mu líbily a které napsal do svého alba: "Dělej, co můžeš, buď tím, čím jsi. Záři jako žhavý uhlík, pokud nemůžeš jako hvězda. Pracuj jako kladka, když nemůžeš jako jeřáb; buď mazačem kol, když vlak sám neuřídíš".

Nikdy nebyl tak šťastný, jako když dával a pomáhal. Mnoho váhajících mladíků na prahu světa vzal za paži a ponoukl vpřed. "Byl vždy stejný, jedním z nejvyrovnanějších mužů, se kterými jsem kdy pracoval", vzpomíná další pracovník z loděnice. Jeho matka přidává historku z roku 1903: "Když král Edward a královna Alexandra v červenci vykonali svou památnou návštěvu Belfastu, jejich cesta procházela ulicí, ve které Andrews bydlel. Aby ulevil rodičům a potěšil děti v průvodu, pozval je do svých pokojů, které hojně zásobil vybranými lahůdkami. Když se potom jeden rodič svého dítka ptal, co si myslí o Králi, dítě spontánně promluvilo: Král, ach, bratranec Tommie je náš král!"

Svobodným zůstává Thomas Andrews až do roku 1908, kdy se oženil s Helen Reilly Barbour.