Svatba Thomase s Helen
Svatba Thomase s Helen
Kde se ti dva vlastně seznámili, asi dnes těžko určíme. Je však velmi pravděpodobné, že Thomas znal Helen již v jejím dětském věku. Víme také, že ve spletitých příbuzenských vztazích bohatých Irů měli nějaké společné předky. Společné přátele však měli určitě a navštěvovali i stejné společenské události.
Právě po jedné takové společné akci si Thomas Andrews uvědomil, že je zamilován. Míra jeho citů ho zřejmě zaskočila, neboť 24. března 1905 požádal nic netušící Helen o ruku. Bohužel nedostal odpověď, kterou očekával, a tak hned druhého dne napsal dopis nový: "Moje drahá Nellie, nemohu vyjádřit, jak hluboce mě rmoutí, že jsem tě minulého večera vyděsil svou nabídkou. Pokud jsi měla nějakou pochybnost, pak byla správná… Na chvíli jsem přemýšlel, že jsme si snad neporozuměli celá ta léta, kdy jsme se poprvé setkali + byl jsem si jist, že do mne nejsi zamilovaná, což vede k tomu, že nemáš ráda ani mé přátele a mou rodinu. A přesto jsem Tě uvedl do tak trapné pozice…" Poté, co se jí omluvil, jí znovu vyznává lásku a doufá, že snad ještě přijme jeho nabídku, protože "by bylo strašné být odmítnut někým, koho tak vroucně miluji." Thomas v dopise Helen znovu prosí, aby zvážila ještě jednou jeho nabídku k sňatku a pokud by měli zůstat jenom přátelé, ať raději neodepisuje vůbec…! Jako správný gentleman však dodává, že není zklamán, protože "všechno je jeho vina." Na konec píše: "Bůh Ti žehnej, má drahá, + nedělej nic, co by Ti matka, sestra a bratři neschválili, protože bych jim už nikdy nemohl pohlédnout do tváře. Tvůj vždy milující a láskyplný přítel."
"V pokoji zůstaneš, než se rozhodneš, mladá dámo"
Co však Thomas Andrews nevěděl, bylo, že Helen má ještě dalšího nápadníka. Byl jím Thomasův kolega z loděnice Henry Harland. Helen pravděpodobně své rozhodnutí ohledně vdavek odkládala, až ji její matka zamkla v jejím pokoji a donutila ji učinit rozhodnutí. Nevíme, jak dlouho byla v pokoji zamčená, ale jejím vyvoleným se stal nakonec Thomas Andrews…
Velkolepá svatba
Když Thomas překonal všechny nástrahy a dobyl Helenino srdce, konala se jejich velkolepá svatba ve farním kostele v Lambegu. Na tuto velkou událost byla pozvána místní honorace, protože ženich i nevěsta mezi smetánku patřili. Byli to dnešní celebrity a můžeme si dobře představit, že tato událost šuměla celým Belfastem několik týdnů dopředu. A tak na jmenném seznamu pozvaných můžeme najít Gustava Wolffa, Henryho Harlanda nebo pana Imrieho – samé velké ryby lodního podnikání a průmyslu. Kupodivu nebyl přítomen kapitán Smith, který velel Titanicu na jeho první plavbě, ale kapitán Haddock, který byl původně určen pro jeho panenskou plavbu. Přítomni byli samozřejmě rodiče snoubenců (u Helen pouze její matka, neboť otec zemřel již v roce 1901) a lord Pirrie s manželkou Margaret. Recepce se konala (i podle českých tradic) v sídle nevěsty, tedy v rodině Barbourových v domě s názvem Conway v Dunmurry. Při příchodu všechny hosty Thomas s Helen osobně pozdravili. Radostný pár stál pod velkým zvonem, který byl vytvořen z lilií a aster a přijímal srdečné gratulace. Pravděpodobně šlo o oblíbené květiny nevěsty. Helenina matka rovněž poté vítala hosty v salonu.
Celý dům byl vyzdoben květinami a naplněn jejích vůní. Celý jeden velký salon byl zaplněn svatebními dary, které byly vystaveny jako poděkování. V jiném salonu stál svatební dort, který byl vyzdoben květinami – zvonky. Zpětně někdo řekl, že zvonky byly tak krásné, že svatebčané očekávali, že se každou chvíli rozezní. V dalším pokoji se servírovaly vybrané lahůdky. Další hostina se konala na zeleném trávníku před domem. Je to dobře možné, pokud novomanželům přálo počasí, umí být v Severním Irsku v červnu opravdu nádherně. Barbourovi tak otevřeli hostům svůj dům a svatebčané se v něm pozvolna procházeli a konverzace příjemně plynula.
Zahrát Helen a Thomasovi přišla kapela "Irské Královské policie". Byly slyšet úryvky z opery "Bohemian Girl" (u nás spíše známé pod názvem "Cikánečka"), které složil Michael William Balfe na libreto Alfreda Bunna. Pokud neznáte a chcete sami ohodnotit, jaký měli novomanželé vkus, pak vězte, že nejznámější skladbou z této opery je árie s názvem "I Dreamed I Dwelt in Marble Halls" ("Snila jsem, že žiji v sálech z mramoru") nebo "Then you´ ll remember me" ("Pak si na mne vzpomeneš")… Místní noviny Belfast Newsletter ve své sekci "Paní dopisovatelka" (zřejmě šlo o nějakou drbárnu již podle názvu) poznamenal, že "událost byla plná štěstí a hosté plni smíchu a klábosení zaplnilo celé ovzduší". Když se schylovalo k pozdnímu odpoledni, šli se oslavenci připravit na svou svatební cestu. Kolem půl páté hosté utvořili uličku štěstí vedle obrovského dubu a pravděpodobně nad hlavami zkřížili nablýskané meče, pod kterými pán a paní Andrewsovi prošli.
Novomanželka byla nyní oblečena do modrých cestovních šatů, které jí určitě velmi pasovaly k jejím hnědo-zrzavým vlasům. Na sobě měla dále mohérový kabát střižený na míru a podle nejnovější módy s vestičkou a manžetami, které měly krémovou barvu. Vestička byla ušita ze šantungového hedvábí. Není pochyb, že dcera obchodníka s prádlem a syn pěstitele lnu měli nad míru vytříbený vkus. Helenino oblečení pochopitelně doplňoval klobouk - rovněž modré barvy - s bílým lemováním a ozdobou z vistárií a šedého tylu. Udává se, že Thomas Andrews byl přesně 182 cm vysoký, zatímco Helen měla pouhých 159 cm. Pár se vydal na své líbánky do švýcarského Lucernu. Pravděpodobně se přeplavili do Southamptonu, odkud vyplul Titanic, a odtud dále do Cherbourgu a pokračovali dále do vnitrozemí. Thomas celou událost zachytil na svůj fotoaparát. Fotografie z této cesty se občas prodávají v aukcích za vysokou cenu a některé s trochou štěstí můžete občas vidět na internetu. Všechno bylo zářivé, všechno ukazovalo na nádherou budoucnost tohoto páru. Ale jak již víme, toto štěstí nemělo mít dlouhého trvání…