Titanic

Titanic. Stal se pojmem. Bylo o něm napsáno bezpočet stran knih v různých jazycích, znají ho ve všech zemích světa. Zkoumali ho zepředu i zezadu, opakovaně se nad ním zamýšleli specialisté v oboru. Byl tématem pro psychology, režiséry i jen obyčejné lidi, kteří si o sobě myslí, že mají v životě pech. Stal se pojmem i dojmem. Všechny fascinuje jeho příběh. Rozdílná je pouze doba, jakou lidé Titanicu v životě věnují. Možná jste o Titanicu někde slyšeli, možná jste viděli některý z filmů, možná vás Titanic donutil, abyste o něm přemýšleli delší dobu. Titanic má ve světě i dnes mnoho fanoušků a někteří se dokonce domnívají, že v minulém životě se na tragické lodi plavili (pokud je to ve shodě s jejich vírou). Neštěstí této krásné lodi jako by se táhlo generacemi a někteří jedinci dokonce popisují smutek a deprese, které v nich opakované myšlenky na Titanic vyvolávají. Fanoušci pak vykazují stejné symptomy, které se nejčastěji projevují nějakou formou sběratelství. Některé více zajímá historie, některé postupný (a potupný) rozklad vraku, jiné více fascinují chyby, které snad někdo v některém z filmů udělal. Ti skutečně kovaní fandové, kteří o něm něco ví, pak pořádají výpravy do Belfastu, kde se Titanic pod velkými portály zrodil. Tady se pak odehrávají srdceryvné scény, jakoby se snad potkali staří příbuzní, plní se dlouholeté sny. Kdyby to v nadneseném smyslu bylo možné, pak chromí by chodili, hluší by slyšeli... Přiznejme si, že v dnešní době někdo velice dobře využil potenciál, který chátrající pozemek loděnice Harland and Wolff měl, a vystavěl na něm Titanic muzeum a opravil kancelářské prostory v hotel. Hlavně neříkejte, že lord Pirrie měl kdysi příliš velké ambice!

Titanic "přežil" 100 let, což je již určitá doba, aby se stal fenoménem. Jeho sláva se dotkla nebes a jeho pád byl hluboký. Oč víc se jeho tvůrci snažili, aby povědomost o něm zasáhla co největší kus civilizovaného světa, o to víc ho určitě proklínali, když se potopil… Dá se říct, že rok 1912 se nesl ve znamení lodi s tímto nezapomenutelným jménem. Titanic byl tehdy trochu ve stínu své slavné sestry Olympic, to je patrné i z propagačních letáků a fotografií, kde Olympic hraje prim. Ostatně dodnes má veřejnost problém tyto dvě od sebe rozeznat, pokud neznají charakteristický znak tragické lodi a to: jeho krytou promenádu na palubě A. Ale i tak se jeho tvůrci snažili, seč mohli, aby s Titanicem přišli na trh s něčím novým, co by zase lodní stavitelství posunulo o kousek dál a co by více fascinovalo veřejnost. Obě lodě byly vystavěny na tehdejší dobu dokonale a šlapaly jako hodinky. Jen se jménem to podle Božího "úradku" jeho majitelé trochu přepískli. "Olympic? To se dá ještě tolerovat, ovšem s Titanicem jste to už přehnali a také vám to dám patřičně poznat", pomyslel si zřejmě Bůh. Jak jinak si vysvětlit pozdější svědectví druhého důstojníka Lightollera, že osudné noci "bylo všechno proti nám"? A tak třetí loď, která se měla údajně jmenovat Gigantic, po katastrofě promptně přejmenovali na Britannic, jménem, který už nebude nikoho tak provokovat, snad ani toho Nejvyššího. Zájem o Titanic po 15. dubnu 1912 neustal, ba naopak, rozjela se celá mašinérie vyšetřování, výslechů a finančních kontrol společností White Star Line, Harland and Wolff, jakož i celého impéria International Mercantile Marine Co. Nic se nenašlo, nikdo nebyl oficiálně obviněn za zanedbání, porušení pravidel nebo finanční machinace. Lehký stín utrpěl pouze Bruce Ismay a lady Lucile a sir Cosmo Duff-Gordonovi. Ovšem lidské životy byly poznamenány. Kdo přežil, nesl si trauma po celý život, nebo ho brzy dostihla jiná forma neštěstí…

Titanic někomu připomíná lidský život, a proto je možná tak zajímavý. Byl stvořen k obdivu a službě, ale stejně jako v životě člověka se něco zvrtlo a nakonec to - jak se říká "nedopadlo". Přestože do něj vložili jeho rodiče veškerý svůj potenciál a věřili v jeho šťastnou budoucnost, jeho život byl náhle přerušen a aspektů, proč se tak stalo, bylo několik, přičemž každý z nich se ukazuje jako fatální. Pohled na potápějící se loď vzbuzuje podobné emoce, jako když se kácí strom nebo umírá starý člověk. Byl Titanic prokletý? Byl schválně vyměněn s touhou po finančním zisku a plula tak za něj jeho sestra Olympic? Dnes víme, že tohle je nesmysl. Titanic byl postaven s prostými úmysly a těmi nejlepšími odborníky, které tehdejší lodní stavitelství nabízelo. Před branami loděnice dnes a denně stáli schopní řemeslníci s přáním, aby je vedení najalo do svých řad jako své zaměstnance.

Kdo ho tedy vymyslel? Podle vyprávění to mělo být v domě lorda Pirrieho v Londýně, který pořádal večeři pro Bruce Ismaye a jeho ženu Florence. Ismay byl poněkud zneklidněn úspěchy a výhodami konkurenční společnosti Cunard. Sám Pirrie však tuto legendu trochu zpochybnil, když v roce 1922 prohlásil, že "by nikdy nedal svolení ke stavbě tak velkých lodí, pokud pro ně neměl dostatečně velký suchý dok". Thompsonův suchý dok prostě v prosinci 1908, kdy dělníci začali zakládat kýl Olympicu, svou velikostí neodpovídal tak, aby se tam tak velké lodě mohly stavět. Nicméně lord Pirrie měl v Belfastu u přístavních komisařů již tak značný vliv, že mohl s jejich souhlasem předem počítat. Nové skluzy a nový suchý dok se podle něj musely rentovat. Byl tedy schopen již v roce 1907 při společné večeři Bruci Ismayeovi schválit velice hrubý nákres toho, co v budoucnu bude Olympic a Titanic. Lord Pirrie v krátké době svolal svou radu, ve které musíme zmínit Alexandra Carlisleho, který byl v té době výkonným ředitelem loděnice. V jeho týmu, kam zcela jistě patřil Thomas Andrews, pak byly tyto lodě navrženy. Nikdo tedy nemůže jasně napsat, že Titanic zkonstruoval pouze Thomas Andrews nebo Alexander Carlisle. Jaký podíl (řekněme procentuálně) měla která osoba konstrukčně na svědomí, je asi těžké od stolu říct, pokud nemáte přístup do interních záznamů loděnice z té doby. Nicméně Alexander Carlisle v roce 1910 odchází po sporech s lordem Pirriem do důchodu a veškerou jeho práci přebírá Thomas Andrews. Víme, že během panenské plavby Titanicu o lodi mluví jako "o svém dítěti" a je to velice dobře reálné, když si uvědomíme, že Titanic vyrůstal především a hlavně pod jeho dohledem. Thomas Andrews neustále pobíhal mezi svou kanceláří a stavbou, přičemž některým se zpětně zdálo, že je zřejmě přítomen všude ve stejnou dobu. Thomas Andrews byl dítětem štěstěny až do osudné noci. Dětství měl krásné, na studiu jeho rodiče nešetřili a dělal práci, kterou si vysnil a kterou miloval. Dosáhl jedné z nejvyšších met v loděnici a zcela jistě by převzal žezlo vedení po svém strýci, ačkoliv není známo, že by se lord Pirrie kdy v tomto duchu předem vyjádřil. Po počátečním neúspěchu a rozpacích dokonce vyhrál srdce milované ženy.

Titanic plně splňoval podmínky tehdejší námořní dopravy a jeho vybavení bylo zcela funkční. Přesto po jeho potopení bylo uznáno, že je potřeba více než jenom splnit daná nařízení a směrnice. To je také pravděpodobně jeho odkaz až do dnešních dob. Některá bezpečnostní opatření v dopravě (a jedná se o všechny druhy dopravy) máme v dnešní době díky tomu, že se Titanic potopil. Tato nádherná loď vyplula v době, která byla svým způsobem ještě nedotčená lidským hyenismem, který se projevil v 1. světové válce a plně nalezl svou hrůznou tvář v hitlerovském Německu, kde se zrodily továrny na smrt. Thomas Andrews by byl zcela určitě znechucen celosvětovým vývojem, který následoval pouhé dva roky po jeho smrti. Ještě ho vidíme, jak potřeboval přispět do dobročinné akce penězi, a tak nabídl k výtěžku několik koťat, která byla spíše určena k utracení. Poslední kotě se nevytěžilo, a tak ho Thomas sevřel v náručí a ponechal si jej pro sebe. Jeho zarmoucený otec jej po jeho skonu zastoupil při události, kdy byl spuštěn Britannic na vodu. Neměla to být však předzvěst prosperity a lákavé budoucnosti. Britannic byl posléze přestavěn v nemocniční loď, která sloužila v 1. světové válce. Loď pak v roce 1916 potopila mina. Jak se ukázalo, nebyl to pro Andrewsovu rodinu příznivý rok. Samotný pan Andrews senior v tomto roce zemřel, stejně jako jeho zeť, který byl smrtelně zraněn ve válečné vřavě. Navíc bylo zjevné, že Nellie se příštího roku v únoru znovu provdá a vnučka dostane nového otčíma.

Potopení Titanicu samozřejmě poznamenalo pověst a finanční jistoty loděnice, která se musela postavit tomuto problému čelem a zachovat si svoji tvář. Otázkou na pořadu dne bylo, kdo provede loděnici tímto nesnadným obdobím. Velká naděje lorda Pirrieho - vlastně dvě: Thomas Andrews a Titanic - byly nyní na dně Atlantiku a lord Pirrie, který sám o sobě byl autoritářský a hlavně tajnůstkářský již svým naturelem, potřeboval zoufale někoho, komu by mohl věřit. Člověk, kterému tento úkol svěřil a ve kterého vložil svou důvěru, je překvapivým odhalením. Na Titanic se postupně zapomínalo, ve dvou světových válkách měla veřejnost přeci jenom jiné starosti. Vlnu zájmu vždycky vzbudil nově natočený film nebo objev spojený s vrakem lodi. První film, který byl o lodi natočen, pochází ze samotného roku 1912, ve kterém účinkuje přeživší kráska Dorothy Gibson. Samotný vrak pak byl nalezen 1. září 1985.

Titanic nechce být zapomenut. Zůstává smutnou legendou, která dodnes vzrušuje představivost lidí. Marná snaha vyhnout se ledovci, který posléze mizí v dáli jako obludné monstrum, se stala synonymem pro marný boj s něčím, či někým, kdo nás dalece převyšuje. Záď Titanicu tyčící se do noci a ukazující k nebesům zůstává coby varovný prst všem, kdo si myslí, že si mohou svůj život pojistit čímkoliv, co se dá vydobýt zde na zemi.

Jak tedy Thomas Andrews prožil oněch pět dní na lodi, kterou si postavil a která mu přinesla smrt? Jaké pocity měl tento džentlmen a opravdový hrdina své doby v posledních okamžicích, kdy šla loď ke dnu? Máme o tom určitá svědectví i dohady. O tom ale zas příště…