Učňovská léta

Prvního května 1889, když bylo Thomasovi šestnáct let, opustil školu a jako prémiový učeň vstoupil do loděnice Harland & Wolff. Bylo to výborné načasování, neboť právě nastával zlatý věk námořní dopravy. Pro mladíka, který byl zvyklý na domácí pohodlí, stejně jako na určité zázemí školy, nemohl být přesun do drsného prostředí loděnice úplně snadný. Lord Pirrie se však rozhodl vyzkoušet Toma naplno. Ať si prorazí cestu sám, pokud je jeho zájem o stavbu lodí opravdový. Ten se pustil do své práce s vervou sobě vlastní. Vzdálenost od domova si vyžádala jeho pobyt v Belfastu během pracovního týdne. Být prémiovým učněm nebyla zrovna levná záležitost. Thomasovi rodiče se zavázali za jeho vzdělání zaplatit 100 guinejí (105 liber), což je dnes asi 21 000 liber (630 000 korun).

Každé ráno vstával za deset minut pět a přesně v šest hodin byl před branami loděnice. Jeho školení, stejně jako školení dalších učňů přijatých na doporučení, probíhalo takto: první tři měsíce strávil v truhlářské dílně jako pomocník, další měsíc se školil přímo na truhláře, další dva měsíce pracoval na lodích. Následovaly dva měsíce v hlavním lodním oddělení. Pak následovalo pět měsíců u lodníků, dva měsíce v oddělení pro tvarování lodí, dva měsíce u malířů a natěračů, osm v železárně, šest u montérů, tři v tvorbě dekorací a designu, osm měsíců v kovárně. Dlouhé období osmnácti měsíců v kreslířské kanceláři ukončilo jeho pětileté období jako učně. Během této dlouhé zkoušky Tom inspiroval každého, kdo ho viděl, dělníky, mistry, manažery a osoby ve vyšších autoritách, a to jak silou svého charakteru, tak svými pracovními kvalitami. Byl důkladný do nejmenších detailů. V manšestrákách a plátěném saku se pohyboval samozřejmě, vykonával zadané úkoly s lehkostí a byl kamarádem všem svým spolužákům. Jeden později zavzpomínal: "Ve studijních výsledcích byl pár kroků přede mnou, takže jsem ho viděl jen při snídani a obědě, ale pamatuji si jeho povzbudivý úsměv a optimismus. Pokud jste si opravdu našli cestu, oplatil vám to neutuchajícím přátelstvím". I nejeden dělník potvrdil, že byl věrný, čestný a velkorysý. Vyvstávají vzpomínky, jak pomáhal starému dělníkovi dokončit jeho práci. Dělil se o oběd s kamarádem, dřel půl noci na pomoc svému kolegovi-učni, kterého přemohla nemoc, nebo se vrhal do zatopeného nákladního prostoru, aby zastavil únik vody. "Vypadalo to, že má radost," píše předák, "aby své okolí potěšil. Vždy ho provázel přátelský pozdrav, vřelý stisk ruky a laskavé chování." A takových drobných střípků byla prý spousta...

Po práci a učení se Thomas dál aktivně vrhal do další práce a dalšího vzdělávání, které si navíc sám naložil. Snad měl pocit, že mu uniká čas… Neobyčejnou sebedisciplínou a touhou dosáhnout co nejvíce znalostí a umu, získal vynikající znalosti strojového a ručního kreslení, aplikované mechaniky a teorie námořní architektury. Jen zřídka byl v posteli před jedenáctou hodinou; nečetl žádné romány, neztrácel čas nad novinami a stěží se dal přesvědčit svými přáteli, aby jim příležitostně večer dělal společnost. Jeho týdenní hra kriketu nebo hokeje, občas s celodenním lovem nebo odpoledním jachtingem na jezeře Strangfold, mu poskytla veškerou relaxaci, kterou si mohl dovolit. V roce 1894 tak končí jeho učňovské období. Jeho účast na milovaném kriketu i čas s blízkými v Comberu - všechno muselo být obětováno velkému snu o stavbě lodí. Ve firmě bylo dobrým zvykem udělovat zlaté hodinky každému žákovi, který ukončil školní docházku, aniž by se jednou opozdil. Jednoho rána však Thomasův budík nezazvonil. Přes veškerou snahu se do loděnice dostal až deset minut po šesté. U brány čekal až do osmi hodin a nastoupil až v čas snídaně… Další příběh týkající se tohoto období vypráví jeho matka Eliza: při příležitosti velikonočních prázdnin se Tom s několika spolužáky vydal na pěší túru po poloostrově Ards. Když překročili Strangfordské jezero v Portaferry, navštívili Bod svatého Jana, nejvýchodnější část Irska. Když zjistili, že příliv je příznivý, rozhodli se přejít písky z Ballykinleru do Dundrumu. Přitom nesl Thomas nejmladšího z party na zádech hlubokým úsekem vody – a odtud přes Newcastle pokračovali přes hory do Rostrevoru.

Tam v hotelu kluci z bujnosti rozbili zábradlí postele; načež Tom, který převzal odpovědnost, řekl bytné, že ponese veškeré náklady na její opravu, Když zjistil, že pro nemocného manžela uklízečky by postel s rozbitou pelestí byla vrchol pohodlí, rozhodl, že celou postel rozeberou a kompletně ji přenesou. Za potlesku návštěvníků ji vynesli na ulici. Dobrosrdečný průvodčí tramvaje jim dovolil naložit náklad na konec jeho vozu. Brzy dorazili k ženě domů, sestavili postel, postavili ji ve skromném pokoji, zvedli starého vykuleného muže a jeho slaměnou matraci na ni z podlahy a udělali mu pohodlí. Odcházeli s požehnáním a radostí, že měli další zážitek.

Dokonalé zdraví, čerstvý vzduch, střídmost, sport a zářivá povaha přispěly k tomu, že Tommie dospěl v mladého gentlemana. Byl přes stoosmdesát centimetrů vysoký, mužné postavy, s oříškovými vlasy a zkoumavýma očima.