Výkonný ředitel

Pokud jde o pozoruhodné aplikační a průmyslové schopnosti Thomase Andrewse, bylo toho již napsáno dost i za jeho života. Co však musí být jasné, a to i za cenu opakování, protože v tom spočívala síla tohoto člověka, byl duch, ve kterém přistupoval ke své práci. Thomas Andrews se v roce 1907 stal výkonným ředitelem loděnice Harland and Wolff a dosáhl tak své nejvyšší profesní mety. Tím mu přibyla spousta dalších povinností k dosud stávající pozici lodního konstruktéra. V témže roce rovněž Bruce Ismay v Londýně ve svém domě rozhodl, že jako svou odpověď na oblíbenost lodí Mauretania a Lusitania - konkureční společnosti Cunard Line -  podá svůj velkolepý plán velkých tří zaoceánských lodí třídy Olympic. Loděnicí ošlehanému a dostatečně zpracovanému Thomasovi, ačkoliv jeho čas byl už i tak napnutý k prasknutí, přibyly nové starosti a povinnosti. A navíc: byla tu Nellie. Konečně našel ženu svých představ a již v minulém roce ji požádal o ruku. Práce však byla jeho přirozeností, jeho život; prožíval ji, žil pro ni, miloval ji. Těžko odhadnout, koho v tom náročném roce miloval víc, zda loděnici nebo Helen (zvanou Nellie). V jeho šatně byla zavěšena zarámovaná kopie známého sonetu Henryho Van Dykea. Stojí za to citovat:

"Nechte mě dělat svou práci ze dne na den. Na poli nebo v lese, u stolu nebo u tkalcovského stavu. Na rušném tržišti nebo v mém klidném pokoji. Nechte mě, ať z hloubi svého srdce řeknu: jakýsi tulák ve mně mne zlákal… To je má práce, mé požehnání, ne moje záhuba. Ze všech, kteří žijí, jsem já ten, kdo tuto práci dokáže nejlépe provést svým vlastním způsobem. Pak teprve zřím, zda je to úkol pro mne příliš velký či malý: naplnit svého ducha a napnout své síly. Pak vesele pozdravím pracovní dobu a radostně se otočím, až padnou dlouhé stíny, vstříc večeru. Hrát si, milovat a odpočívat, protože vím, že moje práce je pro mě tou nejlepší."

"Toto je moje dílo, mé požehnání, ne moje záhuba... protože vím, že moje práce je pro mě tou nejlepší". Je to příliš romantické a tragické konstatování dnes, když víme, jaký Toma čekal osud? A on ho každé nové ráno začal plnit tím nejvznešenějším způsobem a svou práci měl před sebou rozprostřenou jako modlitbu: je-li tato cesta úzká, tak úzká je i cesta, která vede k věčnému životu. V pamětech zůstal jako nejlepší výkonný ředitel v Ulsteru, o němž bylo známo, že svou práci miloval. Prvního května 1909 napsal své ženě: "Dnes začínám svůj dvacátý první rok v práci a všechno to byly jen zajímavé a šťastné dny. Prošel bych si tím vším rád znovu, kdyby to bylo možné". V roce 1910 nechal na vánoční přání natisknout tato slova od Ruskina: "To, co si myslíme, co víme, nebo čemu věříme, nemá nakonec žádný význam. Jediné, co má skutečnou cenu, je to, co děláme." Patrně měl v tuto chvíli pohled plně upřený na přítomnost a končící rok: první obří loď Olympic byla v říjnu úspěšně spuštěna na vodu, sesterská loď Titanic a její konstrukce se rovněž velmi dobře vyvíjely, a hlavně: v listopadu přišla na svět jeho a Helenina dcera Elizabeth…

Jaký byl tedy tento člověk šéf?

Z několika vzpomínek můžeme vybrat tyto: "Bylo to vzrušující být v jeho blízkosti," píše pan Childers a pak pokračuje: "Zdálo se, že jeho mysl si přímo libuje ve svém mistrovství, jak v detailech, tak v celku, technické i lidské stránce velké vědy, přičemž se neúnavně snaží rozšiřovat její rozhled, překonávat nové problémy a dosáhnout stále nové dokonalosti. Ať už šlo o polohu vrtule nebo o vyšší problémy designu, rychlosti a obchodní konkurence, člověk cítil stejnou přilnavost a nadšení a především možná stejnou radost z upřímného sebeodhalení." Jeho současníci ho stále viděli před očima jako velkého a silného, jak spěchá loděnicí s kloboukem umazaným od barvy, mastnými fleky na botách a modrým sakem, které měl doslova nacpané plány. Jednou se radí s předákem, podruhé s mistrem směny. Hned ho vidíme jak vede pohovory s dodavateli. Jindy jste ho přistihli hluboce zamyšleného nad konstrukčními plány v kreslicí kanceláři se svým vřelým přítelem, starým spolužákem a spoluředitelem, panem Georgem Cummingem z inženýrského oddělení. 

Uměl být ale i rázným šéfem. Nelíbilo se mu ne zrovna bezpečné ohřívání čajových plechovek dělníků nad horkým potrubím. Jindy zase přistihl "flákače" zašitého pod tunelovou šachtou. Ovšem poté, co rázně promluvil, přijal s úsměvem omluvu konsternovaného strážce, že "nebylo fér ho chytit tím, že místo toho, aby byl Andrews jinde, přišel neočekávaně do tunelu". Milá je vzpomínka, kdy kopl do rozžhaveného nýtu, který na něj málem spadl z padesát stop vysoké horní paluby a jeho hlavu minul o centimetry. Andrews klidně prošel dál a zasmál se tomu s poznámkou, že unikl svému osudu. 

Co bylo pro něj charakteristické, bylo podat pomocnou ruku tomu, kdy byl zrovna v nějakých nesnázích jako třeba, když komusi hrozil pád do podpalubí. Když se oženil, stala se oblíbenou jeho hláška: "Životy a čas ženatých mužů jsou drahé". Jindy byl viděn, jak vbíhá do kreslicí kanceláře s květinami a košíkem ovoce pro nemocnou manželku kreslíře. V dalším čase, kdy klakson zatroubil "padla" a čtyři tisíce hladových dělníků se vydalo na cestu domů, přetrhlo se strážní lano. Hrozící paniku přetnul zvonivý Thomasův hlas: "Ustupte, chlapi," a držel je jako na vodítku, dokud se provaz znovu neupravil. A pak zamířil na tramvaj, aby jel spolu s ostatními domů… Každý den, dovnitř loděnice a ven, nahoru a dolů procházel horkem a deštěm, přes dlažební kostky a tramvajové tratě… 

Nyní šlape po prknech přímo po dvojitém dnu, tři sta yardů dlouhém, z něhož měl brzy povstat Olympic a potom také Titanic… Kotle vysoké jako domy, hřídele v průměru výšky statného muže, obrovské vrtule visící jako nějaké monstrózní mořské zvíře v řetězech, turbínové motory, na kterých dělníci šplhali jako na skálu, obrovské soustruhy, pneumatická kladiva a tiché, pomalu se pohybující stroje. Pak ho vidíme pobíhat po doku dostatečně velkém na fotbalové hřiště. Vejde dovnitř lodí, jejichž podlahy jsou velká bludiště. Najdeme ho v kovárně, dílnách vyrábějících krásný lodní nábytek. Thomas Andrews, fenomenální konstruktér, byl prostě všude. Není divu, že si postupně uhnal typickou nemoc lodních stavitelů: křečové žíly na nohou... A pak zase zpět do své kanceláře, kde sedával a vypracovával zprávy, tak podrobné až do vyčerpání, metodické a úhledně napsané… S odborností byl na tom tak, že kdyby to bylo v časových možnostech, mohl si loď sám vyrobit. Své velké armádě podřízených vládl samozřejmě a s vědomím veškerého dění. Jako na nejvyšší autoritu se konstruktéři a dělníci mezi sebou ujišťovali: Ví pan Andrews o tom, o tomto a tomhletom?" "Ano, o všem - ví všechno," zněla trpělivá odpověď. "A mohl by udělat tohle, toto a támhleto?" pokračoval tazatel. "Mohl by udělat cokoliv," zněla odpověď. "Dokonce i řídit motor?" "Jistě." "A jak zatlouct nýt?" "Mohl si sám postavit loď a namontovat ji – ano, a také se s ní plavit". 

A když se pak všichni večer unaveně plahočili domů, Thomas Andrews, ještě plný energie, na něčem horlivě stále pracoval. Těžko uvěřit, jaký nakonec měla nádherná a dokonale vyšperkovaná loď Titanic konec. 

A on s ní.